V dohodnutý čas jsme se sešli s Andy u zastávky 21.
Přišla přesně na čas. Dvacetjednička měla jet v 12:15. Jelai dřív, takže jsem doufala, že Dan ani Matěj s náma nepojede. Když dvacet jednička konečně přijela a my s Andy nastoupily, měla jsem divný pocit. Uprostřed hrudníku. Myslela jsem si, že je to jenom tréma, ale nakonec se ukázalo, že nebyla. I když bylo půl druhé obloha byla tmavá jako havraní křídla. Přitom na dnešek hlásili slunečno. Bylo to celé divné. Pořád jsem měla divn pocit. Z čista jasna začalo pršet a hřmít. Vystoupily jsme na zastávce kterou mi poradil Matěj.
Já: Andy mam trošku strach. A hlavně mám takový divný pocit.
Andy: Prosímtě. To je jenom tréma.
Já: To doufám,a le stejně si myslím, že se něco stane.
Došly jsme k domu, kde Dan bydlí. Byl to obyčejný dům, hezký. Asi byl nově postavený. Na poštovní schránce u branky bylo napsáno: Jan Eliardo. To je určitě jeho otec. Otevřely jsme branku a zaklepaly na dveře. Po pár minutách otevřel dveře postarší muž se slabě šedými vlasy.
Pan Eliardo: Kdo jste?
Já: Dobrý den pane Eliardo jdeme za vaším synem Danem. Jsme jeho kamarádky.
Pan Eliardo: No tak pojďte dál.
Vešly jsme dovnitř a pan Eliardo nám ukázal kde má Dan pokoj. Zaklepala jsem a vešly jsme dovnitř. Všude byla tma. Vstoupily jsme do místnosti a v tu....

a pak že tam nebude nadpřirozeno
tohle je přinejmenším divný, ale co už. Danovo táta vypadá normálně, ten s tou vraždou ani s Danovo debkou určo nic společnýho nemá, nebo snad...? Jo a s těma havraníma křídlama se ti to povedlo 