Seděly jsme připoutané k židli.
Už to byla asi tak dobrá půl hodina.
Měla jsem plán, jak se odsud dostaneme, ale potřebovala jsem, abychom byly chvíli samy. Jelikož jsme seděly proti sobě měla jsem možnost, abysme se nvzájem rozvázaly a utekly.
Teď jsme jenom potřebovaly aby Dan odešel. Po pár minutách Dana zavolel jeho taťka, aby k němu přišel. Rychle jsem rozvázala Andy a ta naopak rozvázala mě. Otevřela jsem dveře a vykoukla ven jestli se Dan ještě nevrací. Byl pořád v kuchyni a tak jsme tiše vyklouzly ven. Otevřely jsme dveře a potichu za sebou zabouchly.
Utíkaly jsme co nám nohy stačily. Doběhly jsme na nejbližší autobusovou zastávku, kde stavila 21. Bylo 15:02 a mělo to jet až v 15:47. Rozhodly jsme se, že půjdeme pěšky. Naštestí tam byly chodníky, tak jsme nemusely chodit po silnici. Ještě by nás něco přejelo.
Šly jsme asi pět minut, když jsme uslyšely strašný křik. Podle hlasu jsem rozpoznala, že je to Dan. A asi za náma běžel. Lekly jsme se a znovu běžely. Ale zdálo se, že je to beznadějné.

Omg nejsem tu jeden jedinej den a zatim se toho tolik stane?
A moment, Dan se na ně celou dobu jenom koukal a po těch pár slovech už nijak nemluvil? 