Běžely jsme a Dan za náma.
Držel něco v ruce. Když jsem se podívala lépe tak to vypadalo něco jako nůž. Nedokázala jsem uvěřit, že by se z Dana něco takového stalo. Vůbec mi to k němu nešlo. Zprvu se zdal milý a hezký kluk. A teď je z něho monstrum, které nás chce zabít. Ani jsem nevěděla proč.
Chvíli jsem o tom přemýšlela. Víc jsem se radši soustředila, abych nezakopla. Nechtěla jsem aby mě Dan zabil. Spíš nás obě. Pořád jsme běžely a už nám pomalu docházely síly. Začala jsem litovat, že když mi kámoška nabídla, že si bude zlepšovat svoji kondici tak já odmítla. Kdybych tenkrát na to přistoupila mohla jsem mu utéct. Ale jelikož chodí na floorball tak musí umět rychle běhat. A to nám dávalo tu nevýhodu. Učitel na tělocvik nás sice bral běhat, ale jenom jednou za rok. To druhý učitel co učí kluky, ten je bral i když je sníh(pokud by teda letos nějaký byl, což asi nebude).
Po dlouhém uvažování a přemýšlení nad Danovou psychikou jsem si vzpomněla. My obě máme černé vlasy. Jeho mamka je také měla.
Už nás skoro doháněl. Nedoufaly jsme, že se stane zázrak. A pak se to stalo....
