Vůbec jsem v to nedoufala.
Ale štestí tentokrát stálo na naší straně. Uviděly jsme přijíždet autobus číslo 21. Možná byl zpožděný. Rychle jsme nastoupily a modlily se aby Dan nepřistoupil taky. To by byl s námi ámen. I když jsem doufala, že by se nás nepokusil zabít před tolika svědky. I když byl mladiství mohli ho dát do polepšovny.
Naštestí nenastoupil, protože autobusák mu zabouchnul před nosem. Vždycky jsem na to nadávala, ale tentokrát jsem měla chuť dát autobusákovi pusu za to, že nás zachránil.
Dan chvíli běžel za autobusem. Pak to vzdal a hodil nůž. Zapíchlo se to pár centimetrů nad pneumatiku. Hned jak jsme vstoupily na Borech jsem ten nůž vzala do pytlíkového sáčku a byla jsem připravená to použít jako důkaz.
Jen jsem doufala, že mu ten debil Matěj neřekne kde bydlím protože to by byl konec.
Pořád jsem na něho musela myslet. Pak mě to ale napadlo. Co když je to jenom sen. Zase.. Doufala jsem v to.

No to se mi ulevilo. I když nějaká brutální scéna by se mi líbila
Tak co teď, půjdou na policii? Nějak mi nejde do hlavy, že by se Marika s Danem mohli dát dohromady, když se z něj stal psychouš. 