Překvapilo mě, že týden uběhl rychle.
Byl už pátek odpoledne.
Pořád jsem se ale nemohla vyrovnat s tim, že jsem dala Danovi kopačky. Najednou mi zadrnčel mobil. Buď to byla SMS, nebo zpráva na Messengeru. Vzala jsem mobil do ruky, odemknula ho a podívala se. Byla to zpráva z Messengeru. Psal mi Marek.
Marek: Ahoj.
Já: Ahoj.
Marek: Viděl jsem, že se trápíš.
Já: Jo, to jo.
Marek: Neboj. Bude jinej a lepší.
Já: Já pořád na něj nedokážu zapomenout.
Marek: Já tě miluju.
Já: Co??
Marek: Jo já tě miluju a chci s tebou chodit.
Já: Počkej někdo zvoní. Přišel Dan. Za dvě minuty se ti ozvu.
Jelikož rodiče byli v práci, tak jsem se podívala kukátkem. Za dveřmi stál Dan. Otevřela jsem mu. Hned vlezl dovnitř.
Já: ,,Ahoj. Co tu děláš?"
Dan: ,,Tě nemůžu přijít navštívit?"
Já: ,,No můžeš, ale můžeš se alespoň zavolat."
Dan: ,,Jsem ti přišel něco říct."
Já: ,,A co?"
Podívala jsem se na Dana toužebně a doufala, že řekne něco normálního. Ale pak jsem v jeho tváři vyčetla naštvanost. Úplně jsem viděla jak se mu žíly ženou do obličeje a jak rudne. Pomalu jsem ustupovala dozadu, ale on se ke mě stále přibližoval. Srdce mi bilo jako splašené. Přerazila jsem se malou stoličku a s velkým rámusem spadla na zem. Začala jsem křičet o pomoc. Najednou někdo ,,vyrazil" dveře. Byl to Marek.
Znovu jsem zavolala o pomoc...
Ok, tak co bych ti vytkla tentokrát... Marika nemohla napsat Markovi, že přišel Dan a až potom to zjistit. Žíly se do obličeje hnát nemůžou, ty můžou vyskočit nebo se objevit, žene se tak maximálně krev. Taky mi přijde trošku divný, jak tady kluci v pohodě říkají, že ji milujou, jen tak, bez nějakých komplimentů, bez pozvání někam, ale zase jenom můj osobní názor. V prvním odstavci se ti několikrát opakuje sloveso být, přitom by se dalo celkem jednoduše nahradit nějakým jiným slovesem. Ale pochvala, tady vidím jen jednu zapomenutou čárku