Cítila jsem silnou bolest.
Ještě větší, než při srážce s autem.
Ležela jsem na zemi. Z ničeho nic jsem se zvedla. Šla jsem proti zdi. Skrz ni jsem prošla. Dívila jsem se, ale určitě to nebyla realita. Za zdí byla nádherná krajina. Všude lesy, louka a letní slunce. Na loukách rozkvétalo kvítí a všude, kam jste se podívali byli koně, srny a jeleni. Přišla jsem mezi ně a vyhoupla se na koně. Nidky předtím jse na něm neseděla. Ani jsem nevěděla, jak ho dát do pohybu. Ale teď jsem se cítila jako profesionální jezdec.
Cítila jsem vítr ve vlasech a slunce, jak mi opaluje kůži. Pak mě začal někdo tlačit na prsou a vdechovat mi teplý vzduch do úst. A až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem se praštila. Zřejmě jsem byla opět v kómatu a přestala jsem dýchyt. Matyáš se mě snažil oživit. Sesedla jsem z koně a vrátila se zpátky do skal, odkud jsem přišla.
Otevřela jsem oči a podívala se na Matyáše. Byl zadýchaný, ale byl rád, že jsem se probudila. Aspoň to tka z mého pohledu vypadalo. Pomohl mi si sednout a začal mluvit. Při tom se tvářil velice přísně a vážně.
Matyáš: ,,Dostal jsem nápad, jak se odtud dostaneme.''
Já: ,,Vážně? Povídej''
Matyáš: ,,Ty přivoláš strážného a odpoutáš jeho pozornost. Já ho přepadnu.''
Já: ,,A co potom já?''
Matyáš: ,,Pak spolu utečeme.''
Já: ,,Ale já nemůžu.''
Matyáš: ,,Vím vezmu tě do náručí a uteču.''
Tak Šáry přešla jejich první pusu jako nic
Kdy bude vysvětleno, proč jsou zavření?