Vzpomněla jsem si na jeho první pohledy na mě.
Na školu. A pak mi to docvaklo. To co si o něm holky říkaly! Tak proto byl v tom sklepení! Tak proto jsem ho viděla jenom v noci. Teď jsem si byla jistá. Matyáš byl upír. V dnešní době, když už se natočilo tolik filmů o upírech, bylo skoro nemožné, že by se něco podobného opravdu stalo.
Vysoukala jsem se z pytle a podívala se okolo. Dodávka byla červená. Okolo mě bylo spoustu místa. Pokusila jsem se kleknout si na kolena a podívat se, kde jsme. Naštestí jsme s rodiči jezdili často, takže jsem okolí Plzně asi tak do Šumavy znala. Z dodávky jsem viděla konec vesnice. Nestačila jsem to přečíst, ale bylo to něco jako Su..
Auto najednou zastavilo a já se sesunula k zemi. Honza a Matěj otevřeli dveře kufru. Vzali mě a hodili mi znovu pytel přes hlavu. Cestou jsem přemýšlela jaká by to mohla být vesnice. Pak mě to trklo. Sušice! Jako malá jsem se jezdila na tábory! Moc dobře jsem to tu znala.
Mamka mi pořád nadávala, proč nosim mobil v kapse, že se mi jenom ošoupe. Teď mi mohla něco říkat. Hlavně aby si nevšimli, že ho mám v kapse. To by tak scházelo abych strávila mládí se zlomenou nohou. Už mě to docela štvalo. Tři dny už jsem se nepostavila na vlastní nohy.
Potřebovala jsem rychle nějakýho doktora. Ještě by se mi s tim něco stalo a pak by to mělo trvalé následky.
Hodili mě zase do nějakého sklepení. Spíš tedy obrazně řečeno hodili. Poprosila jsem ke, jestli by mi nerozvázali ruce. Vymluvila jsem se na to, že mě dost bolí.
Jak věděla, že je v červený dodávce, když byla vevnitř? A neviděla náhodou Matyáše i přes den ve škole? A nejsou ty kluci moc malý na to, aby řídili auto? A zdá se mi to, nebo za celý tři dny jedla jenom jednou?