Vymluvila jsem se, že to bolí.
Uvěřili mi a rozvázali mě. Docela jsem si oddychla. Divila jsem se, že když už jsem dva dny nejedla, že mi pořád myslí. Vyndala jsem mobil a snažila se dovolat Matyášovi. Nezvedal mi to. (Teď to budu psát z pohledu různých postav)
Z Matyášova pohledu
,,Kde to jsem?'' Ocitl jsem se někde v parku, ale byla noc. Teda za pár minut už svítalo. Musel jsem najít Šárku. Moc ji miluju a nesnesl bych, kdyby se ji něco stalo. Naposled si pamatuju, že jsem ji v noci pod hvězdami líbal a pak něco říkala. Ale už si nepamatuju co. Ale bylo to něco důležitého. Pak už si nic nepamatuju. Někdo mě praštil něčim železným přes hlavu. Až teď jsem se probudil. Nevěděl jsem co mám dělat. Na svém zdraví mi teď nezáleželo. Musím zachránit Šárku. Ale kde ji najít?
Najednou mi v kapse zadrnčel mobil. Psala mi Šárka: ,,Maytáši, jeslti mě máš rád, tak mě zachraň. Vím kde sem. Jsem'' To byl konec zprávy. Co to mohlo být. Třeba psala esemesku. Chtěla ji odeslat, ale přišli ty únosci a sebrali ji mobil. Ale jak můžu zjistit, kde Šárka je? Nevěděl jsem, co mám dělat. Jedině, kdyby tu zanechali stopy. Rozhlížel jsem se po parku, po nějakých stopách. Nic jsem ale nenašel. Až naposled, když jsem se otočil. Na trváníku tam ležela Šárky gumička. Měla ji vždycky na ruce. Přinášela ji štestí. Sebral jsem gumičku a bežel směrem k tramvajím. A tam už začínala silnice. byl jsem bezbranný. Nevěděl jsem co mám dělat. Pak mě něco napadlo...

No tak aspoň že neutekl
Snad teda použije svý "upíří schopnosti" a najde ji...