Škola rychle ubíhala, a já pořád cítila, že se na mě dívá.
Snažila jsem se na to nemyslet. Měla jsem strach. Možná je to tím, že koukam moc na americký filmy, ale tohle vážně už bylo divné. Zazvonilo a tím skončilo pondělí. Šla jsem do šatny a oblékla se. Doufala jsem, že už je dávno pryč. Nevěděla jsem ani jeho jméno. Nikdo ho neznal, což jsem se docela divila. Byl už ve škole 2 měsíce a nikoho jsem s ním neviděla mluvit. Ani jsem nezaslechla jeho jméno.
Nechala jsem to být a pospíchala domů. Mamka byla v práci a táta od nás odešel, když mi byly dva roky. Hodila jsem tašku do kouta svého pokoje a vyndala si učení na zítřek. Nestačila jsem se ani převlíct a někdo zazvonil.
Byl to on. Stál tam za dveřma s kyticí růží. Nevěděla jsem jeslti mám dělat, že nejsem doma, nebo jeslti otevřít. To první němělo asi smysl, protože mě sem asi sledoval. Otevřela jsem mu. Pozdravil mě.
On: ,,Ahoj.''
Já: ,,Čau.''
On: ,,Můžu dál?''
Bylo mi blbý ho stát jen tak mezi dveřma a tak jsem ho poslala dovnitř. Sedl si do obýváku a já po chvíli přišla za ním. Pár minut bylo trapné ticho. Pak ale promluvil.
On: ,,Asi mě neznáš, jsem Matyáš. Jsem ve škole nový.''
Já: ,,Těší mě. Všimla jsem si, že si se na mě díval. Myslim jako ve škole.''
Matyáš: ,,Jo tohle. No víš. Asi se mi líbíš.''
Nevěděla jsem co říct, ale cítila jsem, že se začínám červenat. Snažila jsem se hodit do klidu, ale vůbec to nešlo.
Matyáš: ,,Víš, že se hrozně červenáš?''
Já: ,,Jo.'' Oba jsme se začali nahlas smát.
Matyáš: ,,Jseš strašně roztomilá, když se směješ.''
Já: ,,Díky.''
Matyáš: ,,Promiň, ale už budu muset jít. Rozmysli si odpověď.''
Nestačila jsem ani odpovědět a už byl pryč.
Páni.
Rychle pokračuj :)