close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Za pět minut dvanáct 20.díl

26. ledna 2014 v 16:19 | Miri |  Za pět minut dvanáct
Najednou se za mnou někdo objevil.
Nevěděl jsem kdo to je. Abyste si nemysleli, že to bude zase minule, jak mě přepadli a zůstal sjem se Šárkou ve sklepě. Omyl. Tentokrát jsem ho nebo je uslyšel dřív. Nejprve jsem dělal překvapeného. A než mě stačili praštit, praštil jsem já je. Byli dva. Naštesstí jsem byl dost odpočatý, tak jsem je zvládl najednou. Sebral jsem jim klíče a utíkal pryč.
Doběhl jsem nahoru, kde byly (alespoň podle mě) ukryté dveře. Opět jsem obešel celou místnost a na posledním místě jsem je našel. zatlačil jsem na zeď a dveře se objevily. Dal jsem do klíčové dirky klíč a otočil jím. Dveře zavrzaly a otevřely se.
Rychle jsem vklouzl dovnitř. Ihned poté se dveře zavřely. Schody byly různě zatočené. Jednou byly rovné, potom křivé, malé. Párkrát jsem si myslel, že se to rozmáznu.
Konečně jsem dorazil na konec. Naštestí to bylo za velkou stěnou, tak mě strážný neviděl přicházet. Teda asi. Podíval jsem se nenápadně. Ujistil jsem se, že je tam jenom jeden strážný. Teď jenom stačilo odvést jeho pozornost. A pak se naskytla příležitost. Někdo zaklepal na dveře. Zřejmě to byla Šárka. Srážný se otočil a já využil příležitosti. Opatrně jsem se k němu přikradl a praštil ho do hlavy. Skácel se k zemi a vytáhl mu klíče z kapsy. Našel jsem správný klíč a otevřel dveře. Za nima stála Šárka.
Já: ,,Ahooj. Jaktože stojíš. Co ta tvoje noha?''
Šárka: ,,Ahoj. Uzdravila se mi nevím jak.''
Dlouze jsem ji objal a poté i políbil. Teď na to nebyla ta správná doba. Museli jsme se odtud dostat co nejdál to šlo. Vyběhli jsme do schodů. Přemýšlel jsem jak ty dveře otevřeme. Nemusel jsem to ale řešit, protože se otevřely samy. Nejprve jsem se ujistil, že je vzduch čistý a poté jsme vyklouzli ze sirkárny ven. Oba jsme byli rádi, že je to všechno za náma. Teď už jsme mohli žít normálně.
Šárka: ,,Můžu se na něco zeptat?''
Já: ,,Jasně že jo, lásko.''
Šárka: ,,Proč ti všichni říkají upíre. A jak je možný, že si mě tak dlouho nesl a vůbec to všehno?''
Nic jsem jí neřekl. Jen jsem jí dlouze políbil. Ale jedno bylo pravdivé. A to, že jsem byl upír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Za pět minut dvanáct?

Jo! Bomba!
Jo..
Ujde.
Je nudná!!

Komentáře

1 Akemi Akemi | 26. ledna 2014 v 16:27 | Reagovat

Tak překlepy jsem nenašla a tvůj styl kritizovat nebudu :D Je fajn, že se konečně našli, ale jsem zvědavá, jak jí to chce říct. I když ony se dnešní holky už upírů nebojí, když vají Twilight a The vampire diares a já nevim, co ještě :D No stejně jsem zvědavá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama