Pořád jsem mu zkoušela volat.
A pořád byl nedostupný. Dělala jsem si o něj starosti. Doufala jsem, že to nepochopil, tak že ho nechci. To by mu asi zlomilo srdce. Věřila jsem v to, že je v pořádku. Musela jsem se ho vydat hledat. Akorát nevěděla jsem, kde začít.
Netušila jsem kde bydlí, ani kde se nejčastěji zdržuje. jediný člověk, který věděl, kde Matyáš je, byla učitelka. Doufala jsem, že bude ještě ve škole. Školu jsem měla co by kamenem dohodil a tak jsem mohla v pohodě jít pomalu.
Došla jsem do školy. Školník mě skoro nechtěl pustit. Musela jsem ho přemouvat, že jdu jenom na skok za svoji třídní. nakonec mě pustil. Doběhla jsem k ní do kabinetu.
Já: ,,Dobrý den.''
Učitelka: ,,Dobrý den Šárko. o potřebuješ?''
Já: No, potřebuju vědět, kde Matyáš bydlí.''
Učitelka: ,,A proč?''
Já: ,,No. Chci ho překvapit. Uvítat ho v naší třífě a tak.''
Učitelka: ,,Aha. Počkej chvíli kouknu se.''
Vím, že je špatný lhát učitelce, ale já prostě nemůžu jen tak sedět a čekat co se bude dít. To prostě není můj styl.
Po chvíli už učitelka adresu našla a zdělila mi ji: