Počkej.
Radši ti ji napíšu na papírek. Podala mi papírek. Poděkovala jsem a hned jsem zmizela. Otevřela jsem složený papírek. Skupova 10. To bylo na druhý straně města. Ještě, že jsem mohla jezdit zadarmo. Nevim, jak to rodiče zařídili.
Nasedla jsem do autobusu, který mě dovezl na místo. Naštestí tento autobus jezdil každých pět minut. Ale tentokrát si dával na čas. Jelikož je naše škola u konečný, mohla jsem sledovat jestli se autobus hne, nebo ne. Už tu měl tři minuty být a pořád tam stál jako přibitý. třeba mu jdou špatně hodiny. Všechno se může stát.
Asi po patnácti minutách se konečně rozjel. Když dojel na zastávku, všem se omlouval, že zaspal. Naštěstí nikdo nikam akutně nepospíchal. Až na mě. Musela jsem zjisti, co se děje.
Při cestě se mi honilo hlavou tisíce myšlenek. Je v pořádku? Co se stalo? Neudělal si něco?
Jak jsem mohla tušit byl to panelák a byl docela daleko od zastávky. Docela to trvalo. Asi tak pět minut. Doufala jsem, že tam mají výtah. Cestou jsem potkávala samé zamilované páry, držící se za ruce. Docela jsem jim záviděla a představovala si, jak se s Matyášem taky takhle držíme za ruce.
Sebrala jsem poslední síly a rozběhla se. Už jsem viděla jeho barák. ještě poslední dvě křižovatky a jsem u něj.
Byla jsem v půlce křižovatky. Najednou se ze zatáčky vynořilo auto, které jelo obrovskou rychlostí. Nestačila jsem utéct. Slyšela jsem náraz a pak ticho...
Zatím hezký
nezvoř to 